Diary

DAY 4: FORT WILLIAM 2/2

So waking up to a beautiful morning at the foot of the mountain is not happening. Our alarm clock are drops of the rain and even more rain. When there is little gap we are finding a bench underneath the trees, so we are little bit protected from the rain and we can have a breakfast at least. During our breakfast we are observing the mountains and we can see a few brave early birds on the trail leading up to Ben Nevis. We are not that optimistic anymore and trying to find other plan for our day. At the end we are deciding that we are still gonna try it , even though that we are still not really sure about that. So after very healthy breakfast (canned sausages) we are packing our backpack: salami, granola bar, headlamp – in a case we would get lost, water.
Takže buzení do krásného rána v úpatí hor se nekoná. Banaopak budíčkem jsou nám kapky deště a ještě více deště. V mezeře se nacházíme lavicčku po stromem, takže jsme trochu chráněni před deštěm aspoň se můžeme v klidu. Během snídaně pozorujeme hory a vidíme první odvážlivce mířící po stezce vedoucí k Ben Nevisu. Nás už ale vidiny na zdolání vrcholu přešli a snažíme se vymyslet jiný plán na dnešní odpoledne. Nakonec ale zůstáváme u původního plánu a po vydatné snídani v podobě párku z plechovky si balíme batoh: salám, müsli tyčinky, čelovka pro případ, že bysme se ztratili a voda.

Our very healthy breakfast

We are writing SMS home with our plan and if they would not hear about us till tomorrow, we are probably lost somewhere in the mountains. Everything done and we can head off. At the visitor center, where the trail begins, we are finding out that the temperature at the top of the mountain is 2°(-4 for the body). That is not very motivating. Also the fact, that Lady, who is almost 50 Year Old, is at 11 o´clock back from the top. Hm, great. Despite of everything we are going. It is still spitting, but the heaviest rain has stopped. (At least that what we thought)
Píšeme smsky domů s tím, na co se chystáme a kdyby o nás neslyšeli do dalšího dne, tak jsme asi ztraceni někde v okolí hor. Vyrážíme na cestu. Ve visitor centru, od kud stezka začíná zjišťujeme nehezkou zprávu. Na vrcholu jsou 2 stupně, pocitově -4. To nám na odhodlání moc nepřidá. Spolu s faktem, že paní táhnoucí na 50 už v 11 hodin dopoledne dávno zpátky. Dobrý no. I přes to všechno se vydáváme nahoru. Mrholí, ale největší déšť už přestal (Slespoň jsme si to v té době mysleli.)

We are starting with quite decent speed. The higher we are the heavier rain we are experiencing but also the more we are determined to climb this mountain. We are passing people in the opposite direction. All of them are wet from head to toe. Probably the top is really not that pinkish after all.
Začínáme s docela slušným tempem. S nabírající výškou přibývá na dešti, ale taky na odhodlání ten kopec, nejvyšší vrchol celé Británie, vylézt. Míjíme lidi v opačném směru, kteří jsou zmáčeni jak mokré slepice. Asi to nahoře s tím počasím opravdu nebude tak slavný.(To ještě ale nevíme jak)

At the very beginning.

When we are getting to the last serpentines , we can´t see anything except of cairn leading us kinda to the top. It rains a lot and cold wind is slowly but surely freezing our mimic muscles. I would compare it to skying in the snowstorm. It is clear to us, that nothing is waiting for us at the top. No incredible view in return, but well as it is in human nature, we want to prove ourselves, that we didn’t´t undergo it just for nothing so we will reach the top. Just for the feeling of satisfaction.
V momentě kdy se dostáváme do poslední serpentýn vedených k vrcholu nevidíme skoro nic a orientujeme se pouze podle mohyl, které tak nějak zhruba lemují cestu. Leje jako z konve a studený vítr nám pomalu ale jistě odrovnává mimické svaly. Přirovnala bych to asi tak k tomu, když jste na horách a lyžujete ve sněhové vánici. Je nám už naprosto jasné, že nás na vrcholu nečeká vůbec nic. Žádný neskutečný výhled za odměnu. Ale jak už to tak v lidské podstatě bývá, chceme si přecijen dokázat, že jsme tu námahu nepodstoupili jen tak zbytečně a tak tam prostě vylezem. Už jen pro ten pocit za dosti učinění.

Ben Nevis is not recommenced to climb in a bad weather conditions. The reason is that the top is surrounded by 700 meters cliffs from three sides. So with reduced visibility it means risk of danger. Us and many others have decided to ignore this recommendations.
Vrchol Ben Nevisu se nedoporučuje navštěvovat v nepříznivých podmínkách. Důvodem je ta skutečnost, že je vrchol obehnaný ze 3 stran 700 metrovými útesy. Takže to při snížené viditelnosti značí mírné nebezpečí. My jako dalších pár jedinců, jsme se tedy rozhodli tato doporučení ignorovat.

In the middle of climbing Ben Nevis. Weather is still not that bad.

Last few meters we are really struggling, if it worth it. Huhuuu we are here. After 3 hours of hicking we have made it. We are not having the tendency to stick around for long, so in few minutes we are turning around and heading down.
Poledních pár metrů už doopravdy bojujeme z tím, zda nám to za to stálo. Huhuuu tak jsme tu. Po 3 hodinách výšlapu jsme to zvládlo. Moc nemáme tendenci se na vrcholu nějak zdržovat a tak to po pár minutách otáčíme a vydáváme se na cestu dolů.

Top of the Ben Nevis

The way down is usualy even harder. Maybe it is the fact, that there is nothing driving you forward, no goal. Or just because your knees hurt. Only positive feeling now is the look at those poor people climbing up. At those we were few minutes ago. We are really glad, that we have already done it and our new goal is going for well deserved beer – just as they write in Lonely Planet guide book.
The fact that the record 1,5 hour to up and down we are ignoring and are really proud on ourselves. We are not pros, right? Today´s experience is one of the greatest adrenaline adventures in our lives so far.
Ta bývá častokrát i daleko náročnější než cesta nahoru. Možná je to i tím faktem, že už vás nic nežene, chybí vám cíl. Nebo prostě jen tím, že vám umírají kolena. Jediný momentálně positivní pocit je nám pohled na ty chudáky trmácející se nahoru, kterýma jsme před pár desítkama minut byli i my. Jsme rádi, že už to máme za sebou a naším cílem je se stavit na zasloužené pivo – přesně jak píšou v Lonely planet průvodci. To že rekord je snad 1,5 hodiny nahoru a dolů směle ignorujeme a jsme na sebe pyšní. Přeci jen nejsme profíci, že? Dnešní zážitek bysme ale zhodnotili jako jeden z největších adrenalinových dobrodružství v našich dosavadních životech.

More :