Asie 2018: Kouzelná vesnička Ella 2/3

Plán na dnešní den je navštívit Lipton’s Seat. Držíme se svého plánu a vstáváme opět v 6 hodin ráno, abychom stihli první vlak z Elly do Haputale. Tento vlak jede směr Kandy a je známo, že je to jedna z nejkrásnějších vlakových cest na SVĚTĚ. Koupili jsme si jízdenku do 3. třídy a nasedli na vlak.

Ale nebylo to nejlepší rozhodnutí. Alespoň jsme to zjistili, než jsme se další den vydali do Kandy. Třetí třída byla tak přeplněná, že v ní všichni místní cestovali do zaměstnání. Nenechali nás ani vystoupit z vlaku 😀 museli jsme si to pořádně vybojovat. Konečně jsme dorazili do Haputale. Předpověď počasí říkala, že v 11 hodin má přijít bouřka, takže jsme nechtěli ztrácet čas a najali jsme si tuk-tuk z nádraží ke vchodu na Lipton’s Seat.

Řidič byl velmi milý a cestou na vrchol se pro nás několikrát zastavil. Už jen cesta na kopec byla plná neuvěřitelných výhledů a stála za každou korunu. Pokud se chcete dostat až na samý vrchol Lipton’s Seat, musíte si připlatit za vozidlo a povolení. Rozhodli jsme se, že raději vystoupíme a půjdeme po svých.

Bylo slunečno a krajina kolem nás byla prostě úchvatná. Dámy sbíraly čaj všude. Od našeho tuktukáře jsme zjistili, že jejich denní plat je jen 700 rupií. Jak je to hrozné. Čajové plantáže jsou neustále mokré a plné pijavic – věřte mi, jednu mám. Obvykle musí dělat i další úkoly, jako je vaření, praní a 700 rupií za den je to jediné, co dostanou. Zkuste na to myslet příště, až budete mít svůj ranní šálek čaje. Paradoxně tito lidé byli nejlaskavějšími lidmi, které jsme na Srí Lance potkali. Byli plní úsměvů a jedna paní – paní, která, jak jsem řekla, vydělává jen 3 libry za den, se nám dokonce pokusila nabídnout oběd. Nevím, proč si myslela, že to potřebujeme víc než ona haha ​​:D, ale byla to ta nejsladší věc vůbec. Když jsme se dostali na vrchol Lipton’s Seat, už tam byl jeden návštěvník. Malá opice si jen užívá ranní pohled. V životě jsme neviděli více zelených odstínů.

Cestou dolů jsme šli cestičkami přes plantáže a v polovině cesty začalo pršet. Měli jsme takové štěstí, že počasí zůstalo krásné po hlavní část dne. Zvlášť, když jsme viděli tolik tuk-tuků stoupat v dešti. Velmi silný déšť, kvůli kterému jsme se schovali v místní nemocnici. Po 30 minutách se to trochu zlepšilo. Když jsme byli na cestě do továrny na čaj Haputale, abychom stihli autobus, přiblížil se k nám řidič tuk-tuku. Nabídl nám odvoz za 200 rupií do města Haputale – 18 kilometrů daleko!! (běžně je to minimálně 50 na kilometr) Celou cestu dolů jsme čekali na to co má za lubem, ale neměl nic. Byl to prostě sympaťák, který chtěl z hloubi srdce pomáhat lidem.

---