Asie 2018: Výstup na Adamovu horu na Srí Lance

Téměř 6 let jsme snili o pozorování východu slunce z vrcholu Adam’s Peak a konečně ten den nastal. Do Hattonu jsme dorazili nejkrásnějším vlakem na světě. Tam jsme nasedli do autobusu, který nás odvezl do Dalhousie, ale na odjezd autobusu jsme museli čekat skoro hodinu a půl. Na Srí Lance není žádný spěch, každý má na všechno čas a autobus většinou jede, když je plný, ne podle jízdního řádu.

Po téměř 3 hodinách jsme konečně dorazili do Dalhousie! Vystoupili jsme z autobusu a konečně jsme mohli vidět Adam’s Peak a stát tváří v tvář tomu, co nás tu noc čekalo. Bydleli jsme ve White House homestay, který doporučuje Lonely Planet. Levné ubytování a ne příliš daleko od začátku tracku, takže výhra. Nabídli nám večeři a protože jsme byli pekelně unavení a hladoví ještě víc, souhlasili jsme.

Po večeři měl majitel řeč o Adam’s Peak, co si vzít, kdy je ideální čas vyrazit a tak dále. Připadalo mi to jako na letním táboře haha. Skoro celý večer až do 22 hodin pršelo, ale když jsme se v 1 ráno probudili, obloha byla jasná a jediné, co jsme viděli, byly hvězdy a světla na Adam’s Peak v dálce.

Vyrazili jsme v 1:45 ráno. Venku bylo chladno, ale po pár minutách túry jsme se potili. Na trati moc lidí nebylo, dolů scházeli jen místní. První část stezky byla jednoduchá. Bylo tam jen pár schodů a zbytek byla normální cesta. Ale pak… pak začalo peklo. První krok, druhý a nepřestávalo to, dokud jsme nedosáhli vrcholu. Pokaždé, když jsme si mysleli, že to nemůže být strmější, bylo to strmější. Museli jsme se každých 5 minut zastavit, abychom si odpočinuli a vydechli.

A nemyslím si, že jsme tak neschopní, protože jsme oba chodili každý den 8 hodin v práci, ale 5500 kroků s převýšením 1000 metrů… to bylo prostě moc. Celou cestu nahoru jsme byli jen naštvaní, zpocení, naštvaní a vyděšení z cesty dolů. Ale ve chvíli, kdy jsme dosáhli vrcholu a spatřili první sluneční paprsky, věděli jsme, že to všechno stojí za to. Obloha byla téměř jasná a východ slunce byl jedním z nejkrásnějších východů slunce, jaké jsme kdy viděli. Měli jsme štěstí na parádní výhled, jen jedna paní, která se před námi nutila pořídit 1 miliardu panoramat, ale no… i tak jsme si to mohli užít.

Po hodině jsme se rozhodli podívat do chrámu na samém vrcholu. Nemůžete tam mít boty, takže nám mrzly nohy, ale na všechno jsme hned zapomněli, když jsme si všimli stínu hory! Stín je důvodem, proč se Adam’s Peak dostal na náš bucket list na prvním místě. Stín byl zmíněn jako jeden z 1000 divů světa. Dokonalý trojúhelník, i když hora není. Chvíli jsme bloudili po vrcholu a pak zamířili dolů. Cesta dolů byla ještě větší peklo. Jen jsme si přáli, aby tam byla lanovka na cestu dolů haha. Když jsme se dostali dolů, majitel hotelu gratuloval všem, kteří toho dne dosáhli vrcholu, což bylo pěkné. Hladověli jsme pravděpodobně víc, než jsme páchli, takže jsme šli rovnou na snídani a všechno snědli, pak jsme se spěchali osprchovat, než jsme se odhlásili.

Tady na Srí Lance se říká: „Pokud jsi nikdy nevylezl na Srí Padu, jsi blázen. Pokud jsi to vylezl dvakrát, jsi zatracený blázen.“ a musíme souhlasit. Bylo úžasné stát na vrcholu The holly mountain a dívat se na ten nejkrásnější východ slunce, pocit vděčnosti, štěstí, že můžeme cestovat a zažívat takové chvíle! Vyšplhali bychom v budoucnu znovu na Adams Peak? Hahahahahah – ne. Jednou stačilo!

---