Skotsko 2017: Den 4 Výstup na Ben Nevis

Takže probuzení do krásného rána na úpatí hory se nekoná. Naším budíkem jsou totiž kapky deště. Když je mezera rychle nacházíme lavičku pod stromy, ať jsme trochu chráněni před deštěm a můžeme se alespoň nasnídat.

Během snídaně pozorujeme hory a na stezce vedoucí k Ben Nevisu vidíme několik odvážných ranních ptáčků. Už nejsme tak optimističtí a snažíme se najít jiný plán na celý den. Nakonec si říkáme, že to ještě zkusíme, i když si tím stále nejsme jistí. Po velmi zdravé snídani (párky) balíme batohy: salám, musli tyčinka, čelovka – pro případ, že bychom se ztratili a vodu.

Píšeme sms domů s naším plánem a pokud se do zítřka neozveme, pravděpodobně jsme se ztratili někde v horách. Vše je hotovo a můžeme vyrazit. V návštěvnickém centru, kde stezka začíná, zjišťujeme, že teplota na vrcholu hory je 2°C (pocitově -4°C). To není moc motivující. Také to, že skoro 50-letá paní je v 11 hodin zpátky z vrcholu. Hm, skvělý. Navzdory všemu jdeme. Stále prší, ale největší déšť ustal (aspoň jsme si to mysleli).

Začínáme celkem slušnou rychlostí. Čím výš jsme, tím silnější déšť pociťujeme, ale také tím víc jsme odhodláni vylézt na tvrchol. Míjíme lidi v protisměru. Všichni jsou mokří od hlavy až k patě. Když se dostáváme k posledním zatáčce, nevidíme nic kromě mohyly, která nám udává směr. Hodně prší a studený vítr nám pomalu, ale jistě mrazí tváře. Přirovnala bych to k lyžování ve sněhové bouři. Je nám jasné, že na vrcholu nás nic nečeká. Žádný neuvěřitelný výhled na oplátku, ale jak je v lidské povaze, chceme si dokázat, že jsme to nepodstoupili jen tak pro nic, ale abychom dosáhli vrcholu. Už jen pro ten pocit zadostiučinění.

Na Ben Nevis se nedoporučuje lézt za špatných povětrnostních podmínek. Důvodem je, že vrchol je ze tří stran obklopen 700 metrovými útesy. Při snížené viditelnosti to znamená riziko nebezpečí. My a mnoho dalších jsme se rozhodli tato doporučení ignorovat. Posledních pár metrů přemýšlíme, jestli to stojí za to. Huhuuu jsme tady. Po 3 hodinách šlapání jsme to zvládli. Nemáme tendenci se tu dlouho držet, takže za pár minut se otáčíme a míříme dolů.

Cesta dolů je většinou ještě těžší. Možná je to tím, že vás už nic nepohání dopředu, žádný cíl. Nebo jen proto, že vás bolí kolena. Jediným pozitivním pocitem je teď pohled na ty chudáky, kteří šplhají nahoru. U těch jsme byli před pár minutami. Jsme opravdu rádi, že už to máme za sebou a naším novým cílem je zasloužený pivo – jak píšou v průvodci Lonely Planet. Skutečnost, že rekord je 1,5 hodiny nahoru a dolů ignorujeme a jsme na sebe hrdí. Nejsme profíci, že? Dnešní zážitek je jedním z největších adrenalinových dobrodružství v našem dosavadním životě.

---